Asi v sest hodin jsme sli na konec Mont Doru, kde je na kopci vybudovana letni bobarska draha, a tak jsme se dvakrat svezli. Je to super atrakce, dole si sednete do "bobu" a vlek vas vyveze na kopecek, z ktereho se jede asi 3 minuty klikatou plechovou drahou a jedine, co muzete, je brzdit nebo pridavat na rychlosti diky pace uprostred bobu. Samozrejme brzdi malokdo, a tak i pres velike intervaly mezi jezdci se dole vetsina malem srazi :-)

Na vecer si pro nas Romain pripravil prekvapeni. Meli jsme vsichni zakazano cokoliv jist (to jsme dost trpeli, protoze jsme jedli naposledy nekdy ve tri hodiny, tak jsme tajne ujidali jablka a mrkev z lednice:-) a v pul osme jsme sli nekam do centra. Nakonec jsme skoncili v jedne prekrasne male restauraci, kde byla objednana vecere o trech chodech. Doufala jsem, ze Romain den predtim neobjednal nejake pizzy (a me tim padem nejake maso + hranolky), protoze jsem si sama chtela vybrat nejakou francouzskou specialitu. Bohuzel, jidlo uz bylo objednane a uvarene, ale nastesti jsme meli specialitu a vynikajici. Lepsi jidlo jsem v zivote nejedla! Prvni talir, ktery nam byl servirovan, se skladal ze salatu, dresingu a platku typicke vysusene prosolene sunky. Hned pote donesli na stul dve obrovske bublajici panve, na kterych byla specialitka z Auvergne – Truffade. Slozeni bylo asi takove: brambory, smetana, cesnek a hodne moooc syra (zadnej Eidam, ale originalni syr z Auvergne). Mnam! K jidlu jsme pripijeli Cidre (kvasena jablecna stava), ktery mel asi 2% alkoholu, dalsim chodem byly francouzske palacinky, plnene boruvkovou marmeladou (ta se take specialne vyrabi v tomto kraji). Pro me zvlast prinesli boruvkovou a cidrovou (i s alkoholem) zmrzlinu a nakonec jsme si jeste porucili caj. Restauraci jsme opousteli aspon o tri kila tezsi, ale naprosto spokojeni. A to jsme uz vedeli, ze dalsi vecer bude hodne podobny :-)

V pondelni odpoledne jsme se rozhodli jit k vodopadu bez pana pruvodce, protoze jsme se nejdriv po obede potrebovali trochu prospat po praci. Vyrazili jsme asi v pul ctvrte a podle Florianovych slov nas cekala asi 45minutova cesta do kopce. Ve skutecnosti jsme vysli nahoru za neuveritelnych 120 minut :-D Ale nebylo to proto, ze by se trasa pres noc prodlouzila, ale neskutecne jsme se vlekli a kazdych pet minut se zastavovali, abychom si vyfotili sami sebe a take tu prirodu kolem. Nahore nas cekal prekrasny vodopad, ve ctvrtek sem pridam stoprocentne jeho fotky, protoze uz se mi tu opet nahromadilo spoustu zajimavych snimku. Vlastne ve ctvrtek uz napisu naposledy z Francie, protoze v patek kolem pate hodiny ranni odjizdim vlakem smer Clermont a odtud hura domu. V sobotu v 5:30 dorazim na Florenc a uz ted se tesim, az se naobedvam doma (mimochodem, maminko, copak budes varit dobreho?:-)), vyspinkam ve sve postylce a projdu se Kadaniii. Ale jeste mam tri dny na to, abych si tu vybrala z te nasi skupinky opravdove pratele, se kterymi se budu rada v budoucnu vidat. Francouzi to asi nebudou :-)

V nedeli v 9 hodin jsme vyrazili do mesta, jelikoz jsme slibili nasi vypomoc pri organizaci maratonu. Bezci vybihali nekde 20 km od Mont Doru a prvni z nich mel dobehnout kolem ctvrt na jedenact. Byli jsme rozdeleni po ruznych stanovistich a nasim ukolem bylo zastavovat auta, aby se nepletla bezcum do cesty. Dalsi z nas meli na starosti obcerstveni v cili, kde bylo piti a jidlo (kousky ovoce, cokolady, rozinky, fiky atd.) zdarma pro vsechny. Kdyz pred dvanactou hodinou dobehl posledni maratonec – vlastne bezeli jen pulmaraton (21 km) – sesli jsme se vsichni pred hlavni tribunou, kde vyhlasovali vysledky. Moc jsem nepochopila, kolik mist a v jakych kategoriich ocenovali, protoze na podiu stalo vzdycku nejmin deset lidi s pohary v rukou :-D Pote vyhlasovali i nejlepsi zeny zavodu, ty jsem obdivovala, protoze dobehly daleko lepe nez nekteri muzi. Vsichni ucastnici dostali volne listky na jidlo, ktere bylo pripravene v mistnim kasinu, kam jsme se take mohli jit naobedvat, a tak jsme si poradne nacpali pupiky :-) Meli tam michane brambory se zeleninou a masem, kuskus se zeleninou, ryzi s prirodnimi kurecimi platky, velike kusy Camembertu (ktereho jsme si mohli vzit kolik jsme unesli, takze jsem ten den snedla asi pul kila syra, mnaaaam), nejake sladke kolace s broskvemi a samozrejme vino. Odchazeli jsme odtamtud jako kulicky a jeste jsme si vzali na cestu sklenene lahve, ve kterych jsme meli na stolech vodu. Ty lahve byly totiz z mlecneho skla a tak krasne jednoduche a bez jedine etikety nebo napisu, ze se budou hodit idealne jako vaza na kyticky do meho pokoje :-) Pan cisnik sice nechapal, na co potrebuju takovou obycejnou lahev, ale dovolil mi ji odnest, a tak po mem vzoru vsichni nesli v podpazi lahve :-D Jeste jsme dostali od organizatoru na pamatku oficialni tricka maratonu a byli jsme naprosto spokojeni :-).

Na sobotu jsme si naplanovali celodenni vylet do Clermont-Ferrand. Uz v tydnu nam Florian koupil jizdenky, dokonce jsme meli jako skupina i poradnou slevu, protoze tentokrat vysla jedna jizda na 3 eura pro kazdeho (a kdyz jsem sem jela sama, platila jsem 12 eur, pfff). V 8 hodin jsme nasedli do autobusu, po pul hodine presedlali na vlak a nekdy po desate jsme se uz prochazely ulicemi v Clermontu. Ja jsem nahodou zjistila, ze mi zpatecni autobus (jede primy Clermont-Praha) nejede od vlakoveho nadrazi, jak jsem se celou dobu domnivala, ale nekde z centra z autobusoveho, takze se budu muset jeste nejak MHD dostat do centra. No, bude to zase zabava.

Do centra jsme se dostali asi po pul hodine pesky a prvni, co jsme navstivili, bylo velike nakupni centrum. Vsude meli velike slevy, vetsinou 60-70%, a tak toho vsichni hojne vyuzili. Po hodine jsme se vydali do parku, kde jsme si udelali svuj soukromy piknik a pri jidle za nami prisla jedna mlada pani, zda nechceme jit na degustaci jablecneho pire. Vsichni jsme radostne souhlasili a sli za ni pres ulici do jednoho domu. Zvenku vypadal jako obchod, ale vevnitr byli oddelene stolky (jako boxy) s monitory a klavesnicemi. To nas zarazilo, ale kdyz nam donesla kazdemu ruzne tri vzorky pire a zapnula dotaznik na monitoru, pochopili jsme. Vzdy nam to napsalo cislo kelimku, ktery jsme meli ochutnat a pote jsme znamkovali od 1 do 10 chut, hustotu, sladkost, barvu, celkove hodnoceni apod. Kazdy kelimek mel opravdu jinou chut a kazdy z nas mel jeste k tomu jina cisla. Vsichni kolem nas si vzdycky dali jen tak tri lzicky na ochutnavku, jen my snedli uplne vsechno, co nam prinesli, hih :-) Jeste jsme kazdy dostal dve lahve vody na cestu a pokracovali jsme v prohlidce mesta.

Navstivili jsme jednu galerii s fotografiemi, ktere byly porizene po celem svete. Vetsinou zachycovaly rozdilne obyvatelstvo ruznych zemi, vsechny byly cernobile a kazda z nich mela myslenku, jak je dulezite drzet pri sobe. Bylo to opravdu pusobive. Dalsi na rade bylo muzeum romanske kultury v tomto region. To bylo malicke, moc zajimave mi nepripadalo, ale v navstevni knize jsem nasla cesky vzkaz od nejake pani. To me potesilo a hned jsem pridala svuj :-). Pak nasledovala prohlidka katedraly (cely nazev je Katedrala Notre-Dame v Clermont), ktera uz zvenku byla velkolepa. Je hodne podobna te nasi svatovitske, ale asi trochu mensi. Ma neskutecne vysoke stropy, nadherne barevna okna a prekrasne zdobene oltare. Informacni letacky o jeji historii byly ve vsech moznych jazycich a nechybela ani cestina, to jsem mela v ten den radost podruhe :-).

Domu jsme dorazili v pul 7, dali si neco jako predveceri, protoze nam Romain slibil upect francouzske palacinky (crepes). Namichal testo (stejne jako na nase palacinky, akorat do nej pridal rozpustene maslo) a rekl, ze jde do centra zjistit, jestli je vecer diskoteka na lede, jak nam sliboval. Po hodine se stale nevracel, tak jsme donutili Floriana, aby mu zavolal, co zjistil. Pry se tam neco deje, tak tam mame jit a zkusit, jestli nas tam pusti, protoze tam jsme nemeli domluveny volny vstup. Takze jsme nechali testo odpocivat (mimochodem, ted je nedele, 19:35 a testo tu stale lezi nedotcene) a sli bruslit. U vchodu mel sice pan organizator nejake poznamky, ze o nasem volnem vstupu nic nevi a ze si nemuzem jen tak prijit, ale kdyz jsme na nej vsichni hodili smutne oci a poradne poprosili, hned to slo. Kazdy jsme vyfasovali brusle – bylo to jako na bowlingu, nase boty vymenili za jine a hura na to. Muj prvni odraz na ledu byl dooost nejisty, ani si uz nepamatuju, kdy jsem na bruslich stala naposledy, snad nekdy na zakladce? Ale rikala jsem si, ze to nemuze byt tak rozdilne od brusli koleckovych. Bylo. A hodne! Klouzalo to jak maslo po panvi, nestihala jsem udrzet rovnovahu a prvni tri kolecka jsem asi i trochu smajdala, hi. Pak jsem si zvykla a zacala jezdit i rychleji, ale porad tak, abych mohla bezpecne zastavit, kdykoli se mi pripletl nejakej prcek pod nohy. Byli jsme ze zacatku nejstarsi bruslari, ale postupem casu se pridavalo i par dospelych. Hudbu hral DJ dobrou, dokonce se nam darilo i tancovat do rytmu. Asi po hodine jsme se vsichni nashromazdili v prostrednim kruhu kluziste a spolecne tancovali Makarenu, joooo :-). Po dvou hodinach uz jsme byli dost unaveni, a tak jsme to zabalili a sli do hajan, protoze rano se zase brzy vstavalo.

V patek jsme za dopoledne polozili folie na oba dva brehy za domem, a tak od pristiho tydne budeme pracovat zase o kousek dal. Vubec nevim, kolik toho musime stihnout, ale uz nam zbyvaji jen 4 pracovni dny. Odpoledne jsme ve tri vysli se starsim panem smerem do lesa, kde jsem naposledy behala a k memu prekvapeni jsme sli uplne stejnou trasu. Nakonec to zadna tura nebyla, protoze celkem jsme usli asi 11km, ale zajimave bylo, co jsme videli. Uprostred lesa, hned u reky byla vybetonovana malicka tun, kde se dalo koupat ve 38 stupnove vode. Pry je to prirodne teple, zadne umele ohrivani, a tak jsme s sebou meli plavky a tesili se. Jenze se tam zrovna cachtali nejaci mladi Francouzi a nechteli nas pustit. Cekali jsme asi dvacet minut a porad nevylezali, a tak jsme to vzdali. Pokracovali jsme az k tem chatickam, o kterych jsem psala a sli zpatky pres silnici, abychom nakonec dosli k muzeu s brousenymi kameny. Jeden hezci nez druhy. Asi v sest hodin jsme se vratili domu a pan pruvodce nas pozval na pondelni trasu k vodopadum, na kterou se s nim urcite vydame. Vsichni o nich porad mluvi a kdyz jsme v centru, jsou v dalce v horach videt, tak jsem na ne moc zvedava.

Streda byla uz tretim dnem, kdy svitilo slunicko, a tak jsme si na druhy den zamluvili pana, ktery sel s nami na turu. Na stredecni odpoledne nebyl vymysleny zadny plan, vetsina z nas odpocivala a nabirala sily na dalsi dny. Navecer jsem si sla zabehat, tentokrat vsak ne po silnici jako obvykle, ale nasal jsem krasnou lesni cestu, ktera vedla celou dobu podel reky. Byla to paradni trasa, vetsinou rovinka, kopecku jen minimalne. Na konci byl takovy shluk domku, ktere spis vypadaly jako vetsi vikendove chaty, byly vsechny krasne kamenne s barevnymi okenicemi. Dokonce jsem tam objevila i nadrz s kohoutkem s pitnou vodou, tak to jsem zajasala :-) Byla jsem asi ve trictvrte cesty mezi Mont Dorem a Bourboulle a pak jsem nasla i cesticku, ktera vedla dal do toho mesta. Tak daleko jsem uz ale bezet nechtela, protoze jsem “doma” slibila, ze se vratim nejpozdeji v 7, abych hladovym zobackum uvarila veceri (zrovna jsem ten den mela sluzbu) – bohuzel tu skoro nebylo co jist, tak museli prezit salat smichany ze vsech moznych konzerv (fazole, hrasek, mrkev, pak jsem tam pridala varena vajicka, okurky, papriky, bily jogurt, no co jsem nasla). Vysledek nevypadal zrovna dvakrat jedle, ale chut to melo dobrou :-D Jeste k tomu dostali testoviny, aby si mohli udelat jakoze testovinovy salat a bylo vareno. Hihi :-)

Ve ctvrtek bohuzel odpoledne prselo, takze se planovana tura presunula na patecni odpoledne. Vecer prijel na kontrolu mladej sef (zapomnela jsem se zminit, ze ma Florian dva sefy, kteri na nas dohlizi – jeden je starsi, pracuje pro mistni radnici a skoro kazde dopoledne nas chodi kontrolovat k rece. Tomu druhemu je asi necelych tricet a ten pracuje pro organizaci “Mladi a reklonstrukce”, ktera nas jakoby najala). Mladoch vzdy zkontroluje ucty, zda neutracime moc penez, da si tu par cigarek a zase frci domu, do Clermont-Ferrand. Ve ctvrtek mel ale nejak extra dobrou naladu, a tak se zdrzel az do dvou do rana a popijel tu s ostatnimi pivko. Ja jsem si vecer cetla a pak prisly Kemoa a Tsiun, at jdu s nimi na klavirni koncert na radnici (tam je koncertni sal). Na programu byl napsany nejaky Gerard Gahnassia a ja se jen modlila, aby nehral moc dlouze a nudne, protoze bych u toho nerada usnula. Nakonec mistr Gahnassia zahajil program a k nasemu prekvapeni za klavir usedla asi 8leta cernoska, ktera byla moc moc sikovna a postupne ji vystridalo dalsich 14 stejne nadanych zaku (z toho dva hrali na violoncello a jeden z nich byl synem jiz zminovaneho pana Reznicka). Koncert se nam hodne libil a povidali jsme si o nem celou cestu domu, ale jen do te doby, nez jsme se priblizily k baraku a neco se nam na nem nezdalo. Vsude bylo zhasnuto. Z toho vyplyvalo, ze ostatni nekam zmizeli a nenechali nam vubec zadny vzkaz, ani nezavolali (sice na sebe nemame telefonni cisla, ale Florian je ma urcite nekde v prihlaskach u sebe). A tak jsme alespon doufaly, ze nam schovali u dveri klic (jednou jsem to tak udelala ja, kdyz jsem sla behat – schovala jsem klic u vchodu, aby se ostatni meli jak dostat domu). Bohuzel, chlapi (a jeste k tomu opili) asi na to nemaji dostatek mozkovych bunek a my musely cekat venku. Pak me napadlo zkusit, jestli jsme nahodou nenechali nekde nedovrene okno, ale s ani jednim jsem nehnula. Jedina moznost byla obejit dum, vysplhat se po kovovem zebriku do prvniho patra a zdolat asi metr a pul velikou mezeru mezi zebrikem a oknem do koupelny (to zustava porad otevrene). To se nam ani jedne nechtelo, a tak jsme se vratily zpatky dopredu a ja dal zkousela to blby okno, jestli nahodou nepovoli. A ono povolilo. Jak my byly stastne :-D Usnuly jsme asi o pulnoci, ostatni dorazili nekdy po jedne, ale rano pri snidani jim vubec neprislo zvlastni, ze jsme se dostaly dovnitr pres zamcene dvere. Naivne si mysleli, ze nam nechali odemceno :-).

V utery jsme se po ctyrech dnech opet vratili do prace (kdyz nepocitam tech nekolik hodin v sobotu) a pokracovali v pokladani cernych folii. Trva to docela dlouho, nez udelame jednu o nejakych 6x10 m, ale je to rozhodne lehci prace nez sekani rostlin.

Kdyz je navecer hezky, chodime si cist na travnik vedle domu, je tam prijemne. V pul devate vecer prijely pred nas dum 3 ctyrkolky a jedna terenni bugyna, prrotoze jsme meli domluvenou projizdku s mistnim klubem. V cele cele (hahaa, tyhle dve slova vedle sebe bez diakritiky jsou spravny :-)) vypravy byl starsi kniraty pan s dymkou v puse. Vypadal strasne vtipne, protoze by se hodil tak za volant nejakeho veterana a ne terenni ctyrkolky. Nasedli jsme tedy panum ridicum do vozitek a drandili si to smerem do hor. Opet jsme se ocitli na onem parkovisti pod Puy de Sancy, kde jsme jezdili na kolech. Pozorovali jsme z vysky zapad slunce, cely Mont Dore a dokonce nam dovolili ridit. Byl to nepopsatelny zazitek! Na rizeni je potreba dost sily, protoze teren Vam neustale vytrhava riditka z rukou. Jeli jsme celou cestu tak maximalne 30 km/h a presto jsem nekdy mela pocit, ze me pan ridic necha nekde za sebou, protoze nohy mi vlaly az nekde u zadnich kol, vubec jsem je nedokazala udrzet u sebe :-D Jezdili jsme necele dve hodiny a zitra jede druha polovina (mohli jet jen 4 lide). A pristi tyden si dame mozna repete, juchuuu :-)

Rano jsem dlouho vyspavala, protoze jsem si rikala, ze kdyby byly v ulicich nejake oslavy a hluk, urcite by me to vzbudilo. Kolem jedenacte jsem se vsak rozhlizela nasi ulici az nahoru k centru a nebylo vubec nic slyset, natoz videt alespon nejake lidi. Po obede jsme se tedy s Hannou vydaly zkontrolovat, jestli nam neco neuniklo, protoze vsichni rikali, jak se tu 14. cervenec hodne oslavuje. Ve meste uplne prazdno, nikde zadne stanky a vetsina obchodu byla zavrena. Daly jsme si aspon tocenou zmrzlinu a do dvou hodin si povidaly v parku, dokud nam neotevreli internetovou kavarnu ;-) Ve meste visel plakat, ze se vecer od 7 hodin porada piknik v jednom nadhernem parku za mestem. Seslo se tu spoustu mistnich s piknikovymi kosiky a kdyz jsme dorazili i my s vlastnim jidlem, dokonce nam prisel poradatel nalit kazdemu kelimek Sangrie. Byly tam drevene stolky s lavicemi, vetsi jezirko, nekolik prolejzacek pro deti a hlavne vsude kolem vysoke hory. K tomu vsemu hrala hudba (Elvis Presley) a my jsme si pochutnavali. Napadlo me pred tim upect v troube v alobalu brambory se zeleninou, k tomu jeste dopoledne Romain udelal vsem bagety – dokonce i ja jsem mela bezlepkovou z peceneho chleba, ktery R. den pred tim objednal v mistnim pekarstvi. Koupil mi dva bochnicky celkem za 4,20 eur. Jsou naprosto vynikajici, se seminky slunecnic uvnitr. Takze paradni vecere :-)

No, to ale porad nemeni nic na tom, ze mi Romain pomalu zacina lezt na nervy. Hraje si na velikeho pana organizatora, nikdy nam nic nerekne predem (vlastne ani potom, protoze na nas mluvi svoji francouzskou anglictinou, kdy zna jen slova jako WANT, HAVE, BREAD, GO, EAT a nedokaze je dat ani do jedine souvisle vety). Kdyby to alespon vysvetlil nejak srozumitelne francouzsky, ale neskutecne mele a neni mu nic rozumet. Nejmin dvakrat denne chodi za svymi “kamarady” do internetove kavarny hrat po siti nejaky strilecky a vraci se domu po pulnoci. No, myslim, ze i leaderovi zacina dochazet trpelivost. Ale aspon tu mame po vecerech klid, nikdo tu neustale nepobiha po kuchyni a nepta se nas kazdych pet minut jak se mame. Jinak si nemuzu na nikoho stezovat :-)

Po pikniku mel byt na programu koncert na namesti, ale kdyz jsme tam prisli, nikdo tam nebyl. Jen podium, ale bez zpevaku :) Sli jsme tedy do jedne restaurace, kde se take zive hralo – tedy zive… Dva pani strednich let, kteri meli pres playback pustene anglicke hity a neumeli vubec slova, takze pusu otvirali kdy se jim zrovna povedlo, hahaaa. Ale aspon jsme se pobavili. Florian nam zaplatil zmrzlinove pohary a pak jsme se sli podivat zpatky do toho “piknikoveho” parku, protoze tam byl ohnostroj. Byl krasny, ale nestihli jsme ho cely. Vecer byl zakoncen koncertem nejakeho harmonikare a jeho spoluhracu, kteri vyhravali pro ty, co si chteli pred podiem zatancovat. Byli to vetsinou stari lide, ale valeli. Me uz se trochu zaviraly oci, tak jsem sla po jedenacte domu spat. Ostatni prisli asi o pulnoci a rikali, ze harmonikare pak jeste vystridala nejaka vekove mladsi skupina, ktera hrala hitovky typu YMCA [waj em si ej]. Zase o tolik jsem neprisla :-)

V nedeli jsme planovali vylet lanovkou na jeden z nejvyssich vrcholu Centralniho masivu, na Puy de Sancy (1886 m). Od rana bylo zatazeno a celkem huste a casto prselo, a tak jsme doufali, ze po obede to bude lepsi. Pri odchodu sice neprselo, ale bylo jasne, ze nas pri sestikilometrove ceste dest zastihne. Sli jsme porad po silnici smerem do kopce a pred sebou hodne nahore videli nas cil – lanovku s cervenyma kabinkama, ktera ne a ne se priblizit. Nakonec za dost husteho deste jsme dorazili na velike parkoviste, odkud vedly do vsech stran lyzarske vleky a sjezdovky. Po chvilce jsem poznala, ze jsme uz na tomto miste byli a to vcera, kdyz nas sem vyvezli i s kolama. Na kolech jsme ale pokracovali smerem dolu, ted jsme chteli az na vrchol. Vyfasovali jsme vstupenky zadarmo (diky mistni radnici nemusime skoro za nic platit, dali nam volne vstupenky za to, ze pomahame dobrovolne mestu) a vyjeli nahoru. Hned jak jsme vystoupili, videli jsme, ze vubec nic nevidime pres velikou mlhu :-( Jedine, co jsme mohli, bylo dat si horky caj na zahrati (za celou cestu jsme tak promokli, ze jsme se pak museli susit pod susickama rukou na zachodech :-)). Chvilema sice mlha opadla a bylo videt krasne zelene vrcholky kolem (takhle hodne zelenou travu jsem jeste nikdy nevidela), ale pres velikou zimu jsme ani nevysli z restaurace a vse sledovali pres prosklene steny budovy. Kdybychom se vydali nahoru az v pondeli, byl by to zarucene nejkrasnejsi vylet. Takhle nic moc. Zpatky uz jsme se ani nesnazili jit pesky, jelikoz prselo cim dal vic, a tak jsme vyuzili autobusu, ktery nas odvezl az skoro pred dum. Ani nevim, kolik chtel po nas ridic eur, Florian to za nas gentlemansky zaplatil.

Doma jsme ihned zapnuli vsechna prenosna topeni a navecereli se. Od osmi jsme sli pak na bowling do centra mesta (opet zdarma diky panu starostovi). Florian jako team leader vzal na sebe velmi zodpovedne roli nejhorsiho hrace, a tak zatimco vetsina se po desatem kole blizila ke stovce, on skoncil u triceti bodu. Vsichni byli spokojeni :-) Nakonec vyhral Romain s nejakymi 130 body, hned za nim jsem byla jaaa s rovnou stovkou a za mnou Sangki s cca 90. Uzili jsme si spoustu legrace a byvali bychom tam vydrzeli jeste nejmin jednu hru, ale nez jsme stihli opet nahlasit nase jmena, nekdo nas predbehl a zaplatil si to. Tak zase jindy.

Domu jsme dorazili kolem 10. hodiny a premysleli, co s nacatym vecerem, protoze spat se nam jeste nechtelo (druhy den se nemuselo vstavat do prace, protoze 14.7. je statni svatek). A tak kazdy donesl svuj mp3 prehravac a tancovali jsme nejdriv na korejskou, potom na ceskou a nakonec na francouzskou hudbu. Nekdy pred pulnoci prisel Romain s tim, jestli nechcem jit do virivky. Koukali jsme na nej jako na zjeveni a kriceli: Now??? Yeeees! A tak si kazdy behem 5 minut sbalil do batuzku plavky a rucnik a slo se. Nikdo netusil kam, jen Romain porad nekomu volal a nejspis neco domlouval. Nakonec jsme skoncili pred laznemi v centru a cekali na jeho kamarady. Po deseti minutach prisli tri mladi lide, dva se s name rozloucili a pokracovali nekam do tmy. Jeden zustal a neco porad vysvetloval. Mluvil tak rychle, ze jsem nepostrehla ani jestli se stihnul nadechnout :) Potom Florian rekl, ze pry maji saunu rozbitou (ani jsem nevedela, ze jdeme nekam, kde ma byt i sauna), ale virivka funguje, tak ze jdem. Udelali jsme par kroku a stali pred hotelem, Romainuv kamarad otevrel dvere, dovedl nas do podzemi do krasne mistnosti s velikou virivkou, my se prevlekli do plavek a naskakali jeden po druhem dovnitr. Voda byla uuuuzasne tepla, po celem studenem dni jsme konecne rozmrzli. Z naseho noveho znameho se nakonec vyklubal barman z hotelu, ktery ma pry pristup do virivky neustale, muze si tam dovest koho chce, jen nesmi byt kolem zadni navstevnici, abychom jim tam neprekazeli. Takze jsme asi do dvou do rana lezeli nalozeni ve velike vane a nikomu se nechtelo zpatky do te zimy. Nakonec nas s holkama premohla unava a presvedcily jsme ostatni, aby sli s nami domu. Bylo to neobycejne zakonceni celeho dlouheho dne :-)

V sobotu rano jsme za slunecneho pocasi vstavali stejne brzy jako ostatni pracovni dny, protoze nas na konci mesta u velike prodejny sportovnich potreb cekal jeji majitel, od nehoz jsme si pujcili horska kola a vydali se na vylet. O trase se vedelo jen to, ze vede pres hory kolem a mela mit nejakych 16 kilometru. Jel s nami jeden mistni cyklista a jedenactileta slecna, ktera pry jezdi zavodne za sousedni mesto. Strasne jsem se na tu jizdu tesila, pred prodejnou nam rozdali kola a helmy a pote, co jsme si je nastavili, nam je zase sebrali. K memu zklamani nas vsechny i s kolama naskladali do tranzitu a vyvezli nekam na “kopecek" :-) Jeli jsme asi jen pet minut, to teda nasim fyzickym kondicim moc neverili! Trasa tedy zacala nekde nahore a mela vest porad jen z kopce dolu… super, pomyslela jsem si, to mi mohli rovnou odmontovat slapky a nic by se nestalo. Nakonec jsme jeli pres nadherne lesy, sem tam se objevil i nejaky vetsi kopec k vyslapu a poradny teren – kameny, koreny, hlina, sterk, blato (a zadne blatniky, haha), mokra trava. Myslim, ze jsme si to vsichni uzili. I kdyz nam Tsiun a Kemoa moc nestacily a casto musely tlacit kolo, nakonec to prezily a vychutnavaly si s nami krasne vyhledy z hor, ktere jsme meli. Domluvili jsme se s Hannou, ze si pujdem kola pujcit jeste nejmin jednou, ale ze si k nim budeme muset pujcit take toho pana, ktery tu zna vsechny trasy a nenecha nas se ztratit :-)

Po obede jsme vsichni padli unavou do postele, ale nespali jsme dele nez hodinu, protoze nas jeste cekala prace. V patek jsme totiz byli vysvobozeni od prace jednim panem, ktery nam sem prisel prednaset o rece Dordogne, ktera proteka asi polovinou Francie od zapadu na vychod. Vysvetloval nam, jak je tato reka dulezita, k cemu vsemu slouzi a jak o ni zde lide musi pecovat, aby nebyla znecistena a podobne. Prednaska byla zajimava asi prvnich 20 minut, pak jsme zacali vsichni usinat nad papiry, ktere nam rozdal a ktere doslova predcital. Anglicky vubec neumel, presto si ze dvou verzi nevybral tu francouzskou. Asi po dvou hodinach nas vysvobodil a my si mohli uvarit obed.

Takze v sobotu odpoledne jsme popadli par kusu naradi a velky balik cerne folie, abychom ji mohli rozprostrit na mistech podel reky, ktera jsme vycistili od Japonskeho skudce. Folie by mela zabranit dalsimu rustu korenu, ktere se nam nepodarilo vytrhat ze zeme. No, se uvidi za rok, jestli se tu bude opet poradat dalsi workcamp ke zlikvidovani teto rostliny :-)

Dneska jsme se po obede vydali do centra mesta, protoze se tu konala velika udalost. Mestem vedla etapa Tour de France, a tak jsme od dvou hodin cekali za zabranami u silnice, az se objevi nejaky ten cyklista. Asi po deseti minutach zacaly prijizdet policiste na motorkach, nekolik aut ochranek a za nimi teprve zacala poradna sou. Projelo kolem nas nejmene tricet ruznych vozu, kazdy predstavoval vyrobek nebo organizaci, ktere byly sponzorem zavodu. Videli jsme treba auto ve tvaru kontejneru, salku kavy, postele, novin, syru Vesele kravy (original zni La vache qui rit), cyklisty v nadzivotni velikosti, pytliky bonbonu Haribo, pote kolem projel napriklad veliky hasicsky vuz, jehoz hasic strikal po lidech vodu z hadice, nebo veliky cistici vuz (vsechna auta byla umele vytvorena, nebyla to normalni vozidla, ktera potkavame na ulicich). V kazdem z nich stalo nekolik lidi na strese a hazeli po lidech spoustu propagacnich predmetu, mezi nimiz bylz opravdu hezke darky. A tak jsme se se Sangkim a s Tsiun (jedna z korejskych divek) postavili na nejlepsi misto a chytali co se dalo. Nakonec jsme toho nasbirali celkem dost, privesky na klice, otviraky, balicky bonbonu, male konzervy kafe, vody, ruzne tasticky, karty, susenky, ksiltovky a nejlepsi ulovek byl cyklisticky dres s barvami jedne staje. Ten jsem si nechala a budu ho pouzivat jako pyzamo (je docela veliky :-), zbytek jsme si rozdali vsichni mezi sebou… Kdyz vsechny vozy odjely, cekali jsme na zavodniky, ale trvalo jim to puldruhe hodiny, a tak jsme je pred tim sledovali celou dobu na velkoplosne obrazovce na namesti. Nakonec prijeli prvni tri, pak dlouho nic a najednou se priritila obrovska skupina jezdcu, tlacili se skoro az na nas, kteri jsme stali na chodniku bez zabran a jeli tak rychle, ze za nekolik vterin bylo po vsem. Za nimi uz jen auta s nahradnimi koly na strese a par policistu na motorkach. No, i tak to byl poradny zazitek z moji prvni Tour de France a jsem zvedava, kolik jich jeste v zivote uvidim :-)

V utery nas na radnici privitalo osazenstvo mestecka – vetsinou lide, kteri organizuji ruzne volnocasove aktivity pro turisty, kterych je tu mimochodem strasne moc, jelikoz jsou tu termalni lazne (a v zime vsichni jezdi do lyzarskych stredisek, kterych je tu kolem pozehnane). Po te nam nabidli francouzske sampano (nejake cervene, nazev si bohuzel nepamatuju :-( ) a planovali s nami ruzne akce. Prisel k nam jeden pan, ktery nam oznamil, ze se ve stredu vecer kona koncert vazne hudby a ukazal nam letak, kde byl napsany cas a misto. Vsimla jsem si, ze zde bylo napsane jmeno Kveta Reznicek, a tak jsem hned zajasala, ze potkam nekoho z Cech. Pan (organizator vsech koncertu) mi hned nabidl, abych sla s nim se na duo podivat, ze zrovna cvici v mistnosti nad nami. Bohuzel cvicili tak pilne, ze se nam je nechtelo vyrusovat, tak jsme to nechali az na dalsi den. Jeste jsem se dozvedela, ze onen Cech z tohoto dua nebyla pani (pianistka), ale jeji manzel violoncelista. Jmeno me totalne zmatlo, protoze jsem celou dobu cekala setkani se zenou :-) Ve stredu vecer jsem ale na koncert bohuzel nesla, protoze jsem byla uz moc unavena a nechtelo se mi jit az do centra (trva to sice jen deset minut, ale je to porad cesta do kopce a ani se mnou nikdo nechtel jit). Takze ze seznameni seslo a opet nebudu vedet kdo je ten slavnej Kveta. Stydim se :-)

V utery vecer jsme navstivili vsichni spolecne jiny koncert, kde hrali Francouzi na harmoniky, bici, bonga a basu. Bylo to strasne hezke a nejlepsi cast koncertu prisla spolu s jednim starsim panem, ktery se o hulce dobelhal na podium, pak lamanou francouzstinou (tim lip pro me, skvele mu bylo rozumet) vypravel o tom, jak se naucil hrat na foukaci harmoniku a zacal hrat zname melodie z divokeho zapadu. Bylo to naprosto dokonale. Jen jsem tam tak sedela s otevrenou pusou dokoran a mela husi kuzi po celem tele. WAU.

5. cervence jsem se vydala na worcamp, o kterem jsem se tu nedavno zminovala. Kde presne byste me tedy mohli najit? Jsem v malinkatem mestecku LE MONT DORE, v Auvergne (centralni Francie, v horach). V sobotu jsem tedy vyrazila autobusem Eurolines v 15 hodin z Prahy do Parize, odkud jsem se musela dostat vlakem do Clermont-Ferrand a odtud dalsim vlakem do Mont Doru. S Eurolines to byla pohodicka, jelo nas asi jen patnact, a tak jsem mela pro sebe celou sedacku a i tu pres ulicku. Jen co jsme projeli nemeckymi hranicemi, hned po nejakych 5km nas kontrolovala nemecka policie (oblecena v civilu, coz me docela prekvapilo), ale jinak cesta celkem utikala. V sest hodin rano me vyplivnul autobus kdesi v podzemnich garazich Parize a ja se musela dostat pres nekolik stanic metrem na Lyonske nadrazi, kde v 9 hodin odjizdel vlak do Clermontu. Vubec jsem netusila, kde a jak si mam koupit listek na metro, no, vlastne jsem ani netusila kde to metro je :-) Nastesti byly vsude napisy a smerovky, a tak jsem ho snadno nasla a vydala se ihned k informacim zjistit, kolik me bude stat prestupni listek. Z domova jsem mela vytisknuty planek, nadrazi nebylo moc daleko od stanice, kde jsem se nachazela, tak jsem doufala, ze nezaplatim vic, nez deset euro. Pani u informaci byla pored necim zamestnana, a nez mi poradila, vsimla jsem si tabulky, kde byla cena celodenni jizdenky pro dospele neco kolem 8 eur. Kdyz jsem pak oslovila pani, rekla mi, ze celodenni jizdenka stoji 3,20 pro mladsi 26 let. Potesila me, a tak jsem se vydala k automatu. Jenze ten mi nabizel jedine jizdenku za 1,60. Nikde vyznacena zadna sleva, jedine, co umel, bylo vytisknout maximalne 9 kusu najednou. Tak jsem si proste koupila dve, stipla jenom jednu a celou cestu se pripravovala na to, ze az prijde nejaka kontrola, budu proste tvrdit, jak jejich systemu nerozumim a ze mam listky celkem za 3,20, akorat nesly do toho turniketu strict oba, haha.

Kontrola zadna neprisla, ja jsem uspesne vystoupila na Gare de Lyon a zasla. Takhle velke nadrazi jsem jeste nevidela. Lidi vic nez na letisti, kazdy hledal neco jineho, vlaky prijizdely a odjizdely a ja si tam dve hodiny cetla knizku :-) Cekala jsem, ze pojedu TGV, ale bohuzel nas vlak se dost podobal ceskym rychlikum. Sice byl uvnitr vybaveny jako kabina letadla a jel trikrat rychleji, ale zvenku to proste nebylo ono :-) Prospala jsem skoro celou cestu a po trech a pul hodinach jsem se ocitla v Clermontu. Tam jsem musela pockat neco pres 4 hodiny, nez mi jel vlak, u ktereho me pak cekal team leader naseho kempu. Chtela jsem puvodne vyuzit ty 4 hodiny k prochazce po meste, ale bohuzel na nadrazi nemeli zadnou uschovnu zavazadel a s tezkym kufrem se mi tahat nechtelo. Takze jsem opet vytahla knizku a zaplula do nejblizsi restaurace (nikde jinde se bohuzel sedet nedalo). Nakonec jsem v pul sedme vecer dorazila do cilove stanice, kde me vital nejakej cernoch a o hlavu mensi beloch, oba Francouzi. Z cernocha se vyklubal team leader Florian, ten druhej se jmenuje Romain. Do ted jsem sice nepochopila, proc jezdi Romain na workcampy do sve vlastni zeme, ale ja se ho jednou zeptam. Mozna, ze je to kvuli tomu, ze neumi jinak, nez francouzsky a jinde by si nedokazal rict ani o chleba :-) Hlavne ze se me umi zeptat stokrat za den jak se mam. :-D

Vlakem se mnou prijela jesta jedna dobrovolnice, jmenuje se Hanna a je z Finska. S tou jsem se hned zabydlela v pokoji a jelikoz tu umi nejlip anglicky, vetsinu casu travim s ni. Jeste tu noc dorazily dve Korejky; neumi moc anglicky a vzdycky kdyz nam chteji neco vysvetlit, trva jim to celou vecnost a vsichni se u toho desne bavime. Jsou fajn. O dva dny pozdeji k nim pribyl jeste Korejec Sangki, takze je to trojka k popukani. S nima mame jistou zabavu na cely vecer :-) K predstaveni cele skupiny chybi uz jen Anastazia z Ruska, ktera dorazila o den pozdeji nez ja. Ta zase umi jen francouzsky, takze kdyz se chceme bavit dohromady, musi to porad nekdo nekomu prekladat. Ale aspon si procvicim oba jazyky a sem tam i tu rustinu. Takze je nas tu celkem 7, plus leader. Mela dorazit jeste jedna Kanadanka, ale nejak se zatoulala a nikdo o ni nic nevi. Snad je v poradku.

Ted konecne neco k praci, kvuli ktere je tento kemp poradany. Asi vite, ze workcampy jsou cele o dobrovolnictvi, takze za odvedenou praci neceka dobrovolniky zadna odmena v podobe financi, ale je jim odmenou to, ze mohou stravit tri tydny (nektere kempy jsou na dva) v cizi zemi, s lidmi z celeho sveta, zdokonalovat se v jazycich a jeste k tomu pomoct svemu okoli. Stravu a ubytovani mame zajistene a nasim ukolem je odpracovat kazdy den cca 5 hodin. Behem nich cistime brehy reky od jedne rostliny, ktera se rozrostla opravdu ve velkem (jmenuje se Reynoutria japonica – my ji s oblibou rikame Japanese devil). Nejdriv sekame dlouhe a tluste stonky a pote vytrhavame koreny. Je to docela fyzicky narocna prace, ale existujou i horsi. Kazdy den ma jeden z nas volno a musi behem dopoledne uklidit dum a pripravit obed.

Bydlime v takovem malem rozpadajicim se domku, zvenku moc nadhernem. Je to takovy krasny francouzsky dum se zelenyma okenicema. Az budu mit fotky, urcite se mezi nimi objevi.

  V pondělí jsme s Jiříkem byli navečer bruslit na „Benďáku" v Mostě. Oficiální název je Benedikt, je to sportovní areál, kde se nachází přírodní koupaliště, dětská hřiště, asfaltové hřistě na basketbal, jedno plážové a myslím, že jich je tam spoustu dalších, ale při té rychlosti, co jsme bruslili kolem, jsem si je ani nestihla prohlédnout :-) Ale proč to sem píšu... Tenhle okruh, který využívají nejvíce bruslaři, má dva kilometry a je zatím nejlepší z těch, kde jsem bruslila. Jezdí se tam jedním směrem a trasa je vždy mírně do kopce, nebo po rovince, žádný sjezd z kopce, takže riziko pádu je minimální. Je to skvělé svezení. A najeli jsme 12 kilásků, to budou pořádný svaly na nohou :-D :-D

  V pátek jsme se s klukama vydali do Lokte kempovat. V květnu si objednali poukázky na bungee jumping, který se skáče každý víkend z mostu mezi Loktem a Sokolovem, a tak jsme zabalili stany a spacáky a vyrazili. V pátek ráno jsme ještě volali do vodáckého kempu v Lokti, jestli nemají náhodou plno a nějakej divnej chlápek nám ještě divnějším tónem oznámil, že bude mít co dělat, aby nás tam někam nacpal, že voláme dost pozdě. Nevěřili jsme mu, a tak jsme se tam jeli přesvědčit na vlastní oči. Dorazili jsme tam, kemp skoro prázdný a šli jsme se ho tedy zeptat, kam můžem své stany upíchnout. Rozhlížel se kolem a nakonec řekl, že do večera přijede ještě 70 stanů a že si ty své máme dát tááámhle dozadu, blízko toho ohniště, tam až pod to křoví. Tak to jsme se radši sbalili (protože poslouchat do rána opilé vodáky s kytarou u ohně se nám fakt nechtělo) a zkusili hledat kemp, který měl být podle nástěnné mapy někde v Sokolově. V Sokolově nikdo samozřejmě o kempu nikdy neslyšel, až jeden pán nám poradil, že hned za městem je odbočka na Královské poříčí, že tam se nachází další vodácký kemp. Úspěšně jsme tedy dorazili na posekanej kus louky, kde zrovna nějaká rodinka rozkládala stan. Na otázku, zda je tohle kemp, nám odpověděli: „Asi jo, ale nikdo tu nic nevybírá, tak si prostě postavte stan a třeba nás přijde někdo večer zkasírovat." Nadšeně jsme postavili své domečky a rozdělali oheň. Spolu s námi byli v „kempu" ještě nějací deváťáci, kteří zrovna zapíjeli vysvědčení. Ptali jsme se, zda je ve vesnici nějaký obchod nebo hospoda a klucí na nás, že jestli nám ještě nebylo osmnáct, ať na hospodu zapomenem, že nám nenalijou. No jó, chlapci... kde jsme teda vzali papíry na to auto, kterým jsme přijeli? :-D

 Druhý den jsme se ráno nasnídali, zabalili do kufru auta co se dalo, aby nám nikdo nevykradl stany, a jeli jsme směr nejvyšší most v ČR ke skoku na gumičce. Všichni byli děsní hrdinové, samé vtípky, ale jen co jsme viděli skočit prvního chlápka skok à la houpačka, trošku se nám přitížilo. A hlavně mě. Myslela jsem, že se mi z něj zvedne žaludek. Byla to fakt výška (55m se nezdá, ale když člověk stojí za zábradlím a jenom si představí jak přes něj leze, hned se mu vytratí barva z obličeje...). Takže jsem při každém dalším skoku pěkně trpěla a snažila se ještě kluky přesvědčit, ať neskáčou. Ale když už jsem viděla asi 4. skok – každý začínal slovy „raz, dva, tři, jump" a pak je pan „vazač lan" strčil dolů -, zvykla jsem si a ke konci jsem byla schopná koukat na ně celou cestu až dolů. Všichni 3 skokani to přežili a ještě nám celou dobu tvrdili, jak to bylo skvělý (pff... nevěřim vám ani nos mezi očima :-). Nelča pořídila dost fotek, tak až mi je pošle, hned je sem hodím. Martin a pan Vomy oba natáčeli a video už se taky zpracovává, tak jsem zvědavá, jak to bude vypadat. Rozhodně o nic nepřijdete.

Po obědě jsme se vydali na prohlídku loketského hradu a města a pak se opět vrátili do našeho kempu. Jo, málem bych zapomněla, ten večer před tím opravdu přišel nějaký „správce" vybírat poplatek za kemp. Tu druhou už nepřišel :-D (Ale dostali jsme stvrzenku, tak to asi byl majitel :-). Jenže když jsme přijeli, zjistili jsme, že už v tak skoro prázdném stanu něco chybí. Jen nám dodnes nejde do hlavy, kdo a proč by si bral gel na vlasy, obal na spacák a špinavé tričko. Měli jsme dvě mokré stopy od bot na karimatce (která tam mimochodem zůstala), takže se nám ty věcy opravdu nikam neztratily, někdo je sprostě ukradl. :-( Když jsme se vyplakali, rozdělali jsme zase ohýnek a udělali si večeři. Ráno jsme uklidili, sbalili svých pět švestek a rozjeli se do Karlových Varů na procházku po kolonádě. Ochutnali jsme snad všechny teplé prameny a pak zakončili náš výlet v Klášterci v aquaparku.

  Včera ráno jsem vytáhla kolečkové brusle a vydala se s mamkou na nákup. Když jsme se vrátily domů, napadlo jí, že by se na bruslích také mohla svést, a tak jsme se vydaly za barák na nové dopravní hřiště, které nám tu nedávno dostavěli. Asfalt je tam krásný, ale bohužel je plný štěrku, různých větviček a hlíny. Ale i tak jsme teda nazuly kolečka a drandily cestou necestou... Mamče to šlo moc dobře (a to na tom stála poprvé) a paradoxně já jsem byla ta, která nakonec skončila s odřeným kolenem. Takže jsem hřiště otestovala na vlastní kůži a teď si dávám pár dní voraz, abych rozdejchala ten svůj bruslařskej „um" :-)

...roste jako z vody :-) Laloun už je veliká jako dva nehty na malíčku :-D

Brouzdám si tak po intenetu a narazila jsem na několik videí na youtube. Každý rok se ta nejlepší oceňují YouTube Video Awards a to hned ve dvanácti kategoriích (hudba, sport, komedie, vzdělávací videa, krátké filmy, reportáž, originální video, politické video,...). Za rok 2007 vybrali diváci v kategorii hudba videoklip Taye Zondaye, který si sám složil hudbu, napsal slova a svým typickým barytonem ji nazpíval, je zvláštní. :-D Jeho Chocolate Rain má tak chytlavou melodii, že si to tu pobrukuju celý ráno :-)

Další vítězné video, tentokrát oceněné jako nejoriginálnější, je nazvané Lidské tetris. Je to úžasný nápad.

Někdy na začátku týdne jsem viděla další originální video. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou dokořán, protože mi stále nešlo do hlavy, jak je toto možné zorganizovat.

 V oknech nejsou vidět žádní lidé, aby se třeba domlouvali kdy zhasnout nebo rozsvítit... Ale pak jsem na to přišla. Je v tom jeden jedinej počítač, všechno přes něj mají napojené. A já myslela, že je to něco romantičtějšího... :-(

  Tak z uplynulého víkendu mi teda zůstane v paměti asi napořád tenhle shluk informací: V roce 1911 se domluvil švýcarský automobilový závodník Luis Chevrolet s americkým podnikatelem Billy Durantem (William Crapo Durant) a založili společnost Chevrolet Motor Car Company – a zrodila se legenda, prej :-) A díky týhle legendě jsem si vydělala trochu peněz :-D Chevrolet totiž vyhlásil soutěž s názvem Dream Garage – vyhrajte svou garáž snů, první cena jsou tři auta najednou dle Vašeho výběru. A lidi soutěží jak blázni. Stačí jen vymyslet originální větu, proč zrovna Vy byste měli být vítězem a čím originálnější, tím lepší. Většina lidí odpovídala stylem Proč ne?, Protože si to zasloužím, Protože jsem nikdy nic nevyhrál/a, Protože jsem nikdy neměl/a takové štěstí, Protože mám velikou rodinu, Protože nemám na nové, Protože se mi nechce chodit pěšky... klasika, nic moc originálního jsem neviděla. Jeden děda odpověděl: „Protože je mi 80 let a rád bych na nové fáro nalákal ještě nějakou babičku" :-D Tomu fandím :-D A také hodně pánů slíbilo, že se v případě výhry rozdělí. To jsem na ně zvědavá, na gentlemany. Kdybyste si chtěl ještě někdo zasoutěžit, můžete na oficiálních webových stránkách, nebo mám u sebe ještě spoooustu hracích karet, které se dají poslat poštou (známka se neplatí).

Kvůli téhle brigádě jsme jeli někdy na začátku dubna do Prahy na školení, kde nám zdůrazňovali, abychom se pořádně naučili všechny potřebné údaje o autech, třeba kde se vyrábí motory, v jaké barvě jsou auta k dostání, museli jsme rozeznat jednotlivé typy, znát všechny obsahy motorů co vyrábí a tak dále a tak dále.. něco jsem si zapamatovala, ale zkuste hádat, kolik lidí z těch cca 4 tisíc se na to zeptalo? Noo, a teď budu mít místo francouzský gramatiky v hlavě akorát to, že Spark je neprodávanější minivůz roku 2007 v ČR. :-)