Každý čtvrtek chodím do areálu kolejí La Borie na lukostřelbu. Je to normální tělocvik od univerzity, kam může přijít každý student a naučit se základy. Ze začátku jsem se bála, že jako holka nebudu mít sílu pořádně napnout tětivu, ale nakonec to není vůbec tak složité a je to zábava. Dokonce i do terče se trefím :-D Tento týden jsem mohla získat bílý odznak (ve tvaru šípu) od francouzské lukostřelecké asociace, pokud bych 18 střelama měla minimálně 140 bodů. Bohužel mi výsledný součet vyšel 139 bodů, fňuk... ale za dva týdny to prý můžeme zkusit znovu, tak budu asi po večerech trénovat střelbu na zajíce, kterých máme kolem kolejí neskutečné množství :-)

Naše nářadí :-)

David, spolustřelec

Tom, jeden z Čechů v Limoges

Od 20. dubna jsme měli ve škole dvoutýdenní prázdniny. První týden jsme s Eli strávily v Čechách, druhý týden jsme se vrátily do Limoges, abychom pracovaly na všech seminárkách a referátech do školy. Cestou z Čech jsme se chtěly sice ještě zastavit v Paříži na několik dní, ale byla zima (asi jen 10°C) a deštivo, tak jsme rovnou sedly na vlak směrem do Limoges.

Poslední prázdninový víkend jsme ale někam chtěly vyrazit, tak jsme si našly vlak do Périgueux, které je od Limoges asi 100 km (oproti ostatním městům je to jedno z nejbližších). Zpáteční jízdenka se studentskou slevou vyšla na 14 euro a po hodině jízdy už jsme vycházely z nádražní haly a rozhlížely se po prosluněných ulicích.

Perigueux (asi se třemi desítkami tisíc obyvatel) má dvě historické části: horní středověkou – jejíž dominantou je katedrála, která je vidět z každého místa – a dolní římskou, kde se nachází Vésonova věž, věž Mataguerre, Katedrála sv. Fronta, Římský amfiteátr, Muzeum galořímského umění a mnoho dalšího... O jednotlivým památkách napíšu pod fotografiemi v dalším článku.

Po poledni jsme si daly oběd v restauraci. Ve většině restaurací nabízí takzvané „jídlo dne“, které obsahuje ještě navíc buď předkrm, nebo dezert, a celková cena je 11-16 eur. Nabídli nám pečené kachní plátky s opečenými brambory. Jako dezert byla vanilková zmrzlina s našlehaným citronovým sněhem. Po obědě jsme se ještě prošli po náměstí a pak se pomalu mezi památkami vracely zpět k nádraží. I když je Perigueux na francouzské poměry hodně malým městečkem, dokáže turistům mnoho nabídnout a rozhodně bych se tam ještě někdy chtěla vrátit. Někde za městem se nachází i jeskyně Périgordu, které samotné jsou na celodenní prohlídku.

Po „menších"  technických problémech jsem se opět vrátila na blog a pokračuju v psaní francouzských zážitků.  Událo se toho od začátku března vcelku dost, jen nevím, čím začít :-)

Ve škole pomalu končí semestr, ale jelikož se pořád ještě stávkujíe(sice ne bez přestání, ale jen několik dní v týdnů :-D), tak vedení  přemýšlí nad tím, jak všechny ty zameškané hodiny dohonit, jestli náhodou nemají zrušit semestr (nebylo by to prý poprvé), nebo jestli budou prostě dělat jakože se nic neděje (což vlastně dělali doteď). Jejich stávkování je neskutečně pasivní, tak bych se ani nedivila, kdyby tím nic nevyřešili. Dobře jim tak! Mají to pořádně zorganizovat, vyrazit do ulic, psát petice, stěžovat si... ale oni? Postavili si stany před školou a myslí si, že to někoho dojme :-) Kurzy frániny nám běží pořád dál, takže to nejdůležitější, certifikáty z jazyka, nás čeká beze změny na konci května.

Několikrát v měsíci se scházíme s jednou francouzskou seniorkou, kterou jsme si našli přes organizaci, co se stará o zahraniční studenty a pomáhá jim se lépe začlenit do francouzské komunity. Většinou toho využívají studenti, co sem přijíždějí studovat na několik let (převážně Afričani). S „náhradní rodinou" se pak schází několikrát do měsíce, o víkendech spolu obědvají, hrají hry, chodí do kina apod. Naše paní se jmenuje Annie a naposledy jsme s ní navštívily předpremiéru opery Dívka ze zlatého Západu (La fanciulla del West). Jelikož to bylo představení před oficiálním uvedením, bylo pro diváky zdarma. Ze začátku jsme se sice trochu bály, že nás to bude nudit a navíc, že když je to v italštině, že nepochopíme nic z příběhu, ale nakonec se nám to tolik líbilo, že přemýšlíme o další návštěvě. Nejkrásnější na celém provedení byly kulisy a kostýmy, ale herci byli také úžasní. Nad oponou běžely titulky, takže jsme děj chápali už od začátku. Jediné, co se nám nelíbilo, bylo oblečení a chování Francouzů. Pro není žádná významná událost jít do divadla, tudíž si tam přišli jako do hospody a ještě po nás celou dobu divně koukali, co to máme na sobě. Asi tak jako my na ně :-D

Jitka (je z právnické fakulty v Plzni a v Limoges už je od září) se nám jednou zmínila, že chodí každý čtvrtek na hodiny tanga. Sebraly jsme tedy odvahu a taky se tam vydaly, protože kolem naší koleje bohužel moc programu na večer není. Říkala jsem si, že tango by nemuselo být tak složité, nějaké základy mám snad z tanečních a zbytek třeba zvládne nějakej šikovnej partner, od kterého se nechám vést. Jó, jenže to mě hodně rychle vyvedli z omylu, protože zde se tančí argentinské tango, tudíž kroky jsou jiné a ještě k tomu je na našem kurzu více žen :-D Nevadilo mi tančit se ženou pokud ona vedla. Jenže bohužel jsou tu všichni tak malí, že je pak nepříjemné, když nemůžete mít ani pořádné základní držení tanečníka(-nice). To pak měla Francouzka ruce pomalu nad hlavou :-D. Věkové složení kurzu je přibližně od 30 do 55 let, takže trochu starší lidé (než jsme my, ne všeobecně :-)), čekala jsem spíš nějakou mládež.

Vůbec vás tu ze začátku neučí základní krok, abyste ho pak spojili s nějakou hudbou do rytmu! Nejdřív se minimálně půl hodiny snažíte chodit popředu i pozadu a naučit se vůbec správnou chůzi u tanga. Jak mají být záda rovná a lehce předkloněná, zadek nevystrkovat, střídat kroky tak, aby se vždy kolena dotýkala, chodidlo pořádně propnuté a tahat špičku boty po zemi (z toho musí mít po čase asi dobrý žraloky :-D). Za celé dvě hodiny jsme dospěli jen k tomu, abychom v párech stále zkoušeli tu chůzi (která je součástí základního kroku) a to bohatě stačilo. Dvě učitelky, které to vedly, ze mě musely být asi hotové… vždy, když jsem s jednou tančila, mi vyčítala, že jí vedu, že netlačím dostatečně pravou rukou na tu její, že nemám levý loket na jejím lokti a takovéhle hlouposti. A když se pak vystřídala s druhou učitelkou, tak ta zase tvrdila pravý opak, tak já teď vůbec nevim. :-)

Druhý den na obědě jsme se dozvěděly, že by na naší fakultě měly být každé úterý nějaké kurzy salsy, tak to možná bude lepší. Jednak je to blíž, levnější a může se u toho kroutit zadkem :-D

Je to pár týdnů, co jsme se vydali na zimní stadion, kde se konala párty na bruslích. Několik dní před tím jsme si koupily vstupenky, které nám nabízeli studentíci u menzy a byly jsme zvědavé, jak to bude probíhat. Stadion je až na konci města, takže jsme se tam musely svézt autem s ostatními. Začátek byl teoreticky už v půl osmé, prakticky ale až v devět hodin. Jako vždy, Frantíci nikam nepospíchali. Pustili nás do nějaké haly, ze které se dalo koukat na ledvou plochu, kde zrovna začínal trénink krasobruslařek. Sice jsme nechápali, proč tedy na letáky nenapsali pozdější hodinu, nebo proč jim trénink nepřesunuli na jindy, ale aspoň nás zabavili občerstvením. V ceně vstupenky si mohl každý přeplácat žaludek brambůrkami, oříšky, gumovými bonbóny, kousíčky pizzy, roládou zapečenou v bagetě a občerstvit se k tomu pivem, vodou nebo džusem :-) Asi chtěli, aby jim pak na led vtrhlo stádo „bruslařů“ o několik kilo těžší :-D Než jsme se pak přes dlouhou frontu u půjčovny bruslí dostali na plac, byl už led totálně rozježděný a hlavně zaplněný minimálně třemi stovkami studentů. Ale nestěžovali jsme si, protože jsme si i tak dobře zabruslili, a docela jsem se divila, že jsem to na takových brusličkách z roku razdva ustála :-) Během večera jsme ještě vyplnili slosovací lístky o ceny, většinou šlo o nějaké sponzorské reklamní předměty, a vhodily je do slosovacího boxu. Když jsme asi po 11. hodině dorazili domů, uvědomila jsem si, že jsme ani neslyšeli nějaké vyhlášení vítězů. Ale mrzet mě to nemuselo, protože mi za dva dny přišel email, že jsem vyhrála nějaké nástěnné hodiny, to bylo radosti :-) Hodiny jsem si sice ještě nevyzvedla (taky nečekám žádný zázrak), ale ten pocit, že mě vylosovali, to bylo fajn! A další den napsali i Elišce, že vyhrála mýdlo a Lukášovi (Polák), ať si přijde pro světýlko na klíče. To je ale náhodička :-D Jakoby by z krabice vytahali samé cizince, aby jim ukázali, jak jsou na ně hodný :-D

Dneska jsem podruhé navštívila Biomarket, který je asi půl hodiny cesty od koleje. Vždy, když tam vstoupím, připadám si jako v ráji, protože tam mají jeden vééélikánský regál s bezlepkovými výrobky. Je to nádhera, mají tam úplně všechno. Minimálně pět různých müsli a cornflakes, několik druhů chleba – od světlého přes cereální až k sucharům a hooodně sušenek, muffinů, oplatek, pak korpusy na pizzy, mnoho těstovin (dokonce i pláty na lazaně), celou polici nejrůznější mouky… No, prostě nevíte, co se vybrat, ale ty ceny! Většinou od 4 do 6 eur za kus :-/  Celej tejden jsem šetřila, abych tam dneska mohla nechat 10 éček za balík chleba a dvoje sušenky a nadšená jsem šla zase domů. :-) Je to sice fajn, mít jednou za čas sušenky nebo pečenej chleba, ale radši si budu dávat k večeři své oblíbené suchary, oslazovat život čokoládou a do ráje vkročím maximálně jednou měsíčně :-)

Po 8. hodině ranní jsme se všichni naskládali do autobusu a vyrazili směr Angouleme. Pro některé z nás už jen vstávání bylo dost obtížné, jelikož se tady noc před tím pořádala „Erasmus party“, sešlo se minimálně 40 lidí a my se zase seznámily s půlkou světa :-)

Už při příjezdu do Angoulemu jsme viděli po městě chodit mraky lidí a na každém sloupu vylepené plakáty lákající na celodenní program. V centru se všichni rozprchli a my se vydali do prvního velikého stanu, kde měla stanoviště všechna nakladatelství vydávající komiksy. U každého toho stánku seděl i autor obrázků a když si někdo koupil jeho knihu, vlastnoručně mu na první stránku nakreslil hlavního hrdinu jeho příběhu a přidal i věnování. Bylo zajímavé je sledovat jak malují, každý úplně jiným stylem. Když jsme asi po hodině prošli všechny stánky, pokračovali jsme do dalších ulic. Všude byly ukazatele na další a další stanoviště, každé se věnovalo jinému tématu. Například v kostele byla výstava malovaných vtipů, spoustu z nich bylo o prezidentovi nebo o sociálních problémech Francouzů.

Na jednom panelu se dokonce v komiksech objevila i Praha se svými památkami, za světla i v noci. Byla nádherně nakreslená. V další budově se pak pořádali rozhovory s různými lidmi z branže, hrálo se i divadlo, ale nejlepší tam byly stolečky se židlema, kde si mohl každý přečíst knížku (většina komiksů je v pevné vazbě). Tam jsme strávili minimálně hodinu, každý nad jiným příběhem a pak nás jen mrzelo, že to nestihneme dočíst, protože už jsme zase museli jít dál. Museli jsme totiž najít stánek, u kterého rozdávali plyšové psí uši, měly je všechny děti kolem nás a my je taky museli mít :-D  Ty uši jsou od pejska z komiksu Boulle a Bill, hodně známý ve Francii, proto na každém rohu byly obrázky nebo postavičky zrzavého kluka s pejskem. Za celý den se nám v rukou nastřádala hromada prospektů, reklamních předmětů a ukázky komiksů, takže jsme se večer vraceli s plnými batohy, totálně unavení, ale s hezkými zážitky.

Na konci února pořádají ve vedlejším městě výstavu známek, na kterých budou hlavně postavičky z Looney Tunes – Tweety, Bugs Bunny, Tasmánský čert atd., tak se tam možná také vydáme.

Celý minulý týden se odehrával v duchu stávek a protestů, dokonce jsme tu zažili i celostátní stávku. Doprava nefungovala, školy a úřady byly zavřené, ani do knihovny jsme se nedostaly :-( Teda otevřené dveře tam měli, ale vybírali jen vypůjčené věci a nové nám nechtěli poskytnout, takže jsme smutně odcházely zase o dům dál, tentokrát se podívat na katedrálu St. Etienne, kolem níž jsou nádherné zahrady s botanickými koutky. Až začnou všechny ty rostliny kvést, bude to tam nádherné. Od středy se tu značně oteplilo a dokonce i 4 dny za sebou svítilo neustále sluníčko, to bylo vysvobození po tolika dnech deště. Takže se dalo na sluníčku sedět jen ve svetru a opalovat se, pořádně jsme si toho v zahradách užívaly a hned jsme zase pihatější :-)

Ve středu nám začaly poprvé kurzy francouzštiny (FLE), po rozřazovacím testu jsem nakonec skončila ve 3. skupině (to je ta nejlepší – taky jsem se divila jak mě tam vzali :-D), kde museli spojit úroveň A a B dohromady, aby nás bylo dost. V rozvrhu máme hodiny celé úterý, středu, pak odpoledne ve čtvrtek a ostatní dny jsou volné. My v nich ale máme normální hodiny s Frantíkama, z nichž jsme si nechaly Brtiské reálie a Anglickou konverzaci a psaní. Dneska jsem byla potřetí na ruštině a musim to vzdát, protože takovou nudu jsem o hodině ještě nezažila. Nejen, že Francouzi nerozumí učitelovi nic, ale ani nedokážou číct jednu plynulou jednuchou větu, například „Na obrázku je muž, který fotí ženu.“ A to že je nejvyšší úroveň co tu mají? Je mi jasné, že to pro ně není vůbec lehký jazyk, ale nechápu, co dělali dva roky před tím… Takže by mi tyhle hodiny nic nedaly, zbytečně bych si musela kopírovat učebnici a ještě bych splnila úroveň, kterou už v ČR dávno mám. Škoda, no...

Jinak zpět k té stávce, po čtvrteční celostátní jsme se ještě marně pokusily dostat v pátek do školy (čekal mě referát na aj), ale to už nás hned od vchodu upozorňoval nějakej klučina hrající na kytaru, že jsou opět všechny hodiny zrušené. Tento týden se stávkuje opět od úterý, ale slíbili nám, že naše kurzy fj by neměly být ohroženy, že se nám do školy podaří dostat. To jsem na ně zvědavá. Nejsme tu na prázdninách :-D

Skoro každý druhý den máme zavřený boční vchod do školy. Není to proto, že by se zasekly dveře a nešly otevřít (všude jsou semootevírací, i na kolejích), ale proto, že se u hlavního vchodu shlukují mladí Frantíci a rozdávají letáky ke stávce (jsou asi líní se rozdělit do skupinek a rozdávat je u každého vchodu). Od minulého týdne se to stalo několikrát, ale dnes (ve čtvrtek) to došlo až tak daleko, že ani nikoho nepustili do školy :-D Nejdřív počkali až se po 8. hodině všichni shromáždí před dveřmi a poté je pustili jen do hlavní přednáškové místnosti, aby je seznámili se svým nesouhlasem k reformě školství. Učitelé je naprosto podporují a vůbec jim nevadí, že jim tím ruší jejich hodiny. Takže my jsme dnes přišly o 3 předměty, ale vůbec jsme z toho nebyly nadšené, jelikož den před tím nikdo nic neoznámil, musely jsme vstávat brzy ráno a ještě k tomu ani nebyl nikdo schopný říct, za jak dlouho to skončí. Po každé promrhané hodině jsme se musely vracet, abychom zjistily, zda se už náhodou někdo nerozhodl vyučovat. Nakopala bych je :-) Před polednem jsme zjistily, že zabarikádovali všechny schody, které vedly k učebnám v patrech, takže jsme snahu o výuku vzdaly a šly se psychicky připravit na rozřazovací test, který se psal od dvou hodin, do menzy :-) Test nebyl zas tak těžký, ale znám se, chyb tam bude určitě hojně…

Když jsme obědvaly v menze, neustále po nás koukala holka od protějšího stolu a najednou se zvedla a zamířila k nám. Byla jsem zvědavá, co potřebuje a ona „ahoj“. To bylo hezké překvápko :-) Mirka (tak se jmenuje) je od nás ze ZČU, studuje tady ekonomku, ale na konci ledna už odjíždí. Je ubytovaná na La Borie, takže dost daleko od nás a říkala, že jich je tam ještě 5, ostatní tu zůstávají do léta, tak se s nimi snad v nejbližší době také seznámíme. Mirka to tu dobře zná, tak jsme z ní dvě hodiny u oběda tahaly informace :-)

Takhle zatarasili ve škole všechny schody, aktivní studentíci :-D

Tak aby toho nebylo málo, začnu chodit na hodiny ruštiny :-D Dneska jsem byla na první, učitel byl strašně fajn, ale to bylo nejspíš proto, že jsem mu rozuměla daleko líp, než francouzsky :-D Ze začátku jsem měla teda hlavu plnou jen francouzských slovíček, ale nakonec jsem si vybavila i ta ruská, splodila několik informací o svém studiu, o našem městě a o rodině a všichni byli spokojení :-) Chodí tam se mnou ještě dva studenti z Erasmu – Němka Romina a Anglán Nick. Jsme třetí úroveň (myslím, že vyšší asi zatím nevyučují), ale místní teda neumí z ruštiny vůbec nic. Všechna slovíčka, na která se učitel ptal, jsme překládali do fj jen my, cizinci :-) Ale třeba se časem rozpovídají... jako mě to čeká ve fránině - самое время :-)

 V sobotu bylo už třetí den za sebou krásné počasí. Trochu neobvyklé na Limoges, kde většinu roku prší, prý :-) Takže jsme každé odpoledne byly venku, procházely se, snažily se všechno si prohlédnout a vyfotit. V pátek jsme došly opět do centra, tentokrát jsme při té příležitosti navštívily banku, kde bylo nutné si založit účet, na který bude chodit příspěvek od státu na bydlení. Vedení účtu bude stát 1 euro měsíčně, je k němu i internetové bankovnictví a kartu si vyzvedneme už za týden. Samotné založení ale trvalo přes hodinu, jelikož paní v bance musela vyplnit a vytisknout tunu papírů, vůbec jsem jí to nezáviděla. Už pomalu začínáme poznávat, jak jim tu byrokracie vládne a jak na každou hloupost musíte vyplnit a podepsat formulář. Ale ještě mi to moc nevadí, to asi teprve přijde :-) Ten den se muselo zařídit i pojištění pokojů (zvláštní, že se musí pojistit i studenti, že nestačí pojištění samotné koleje) na půl roku asi za 13 eur a nakonec jsme se v kanceláři koleje přihlásily na výlet do Angoulême. 30. ledna tam pořádají festival komiksů, vůbec nevím, co si pod tím představit, ale bude to určitě krásné – pokud tedy nebude pršet. Cena výletu je jen 5 eur a je v ní cesta autobusem (asi 2 hodiny do vedlejšího regionu Poitou-Charentes) a snad i oběd, na ten jsem teda zvědavá :-D

Jinak v sobotu jsme se odpoledne vydaly najít další univerzitní kampus – La Borie, který měl být podle mapy asi stejně daleko jako centrum, jen jiným směrem. Kdybychom chtěly chodit na hodiny tělocviku, musely bychom až tam, ale to jsme si hodně rychle rozmyslely, když jsme k němu došly po 75 minutách (pomalejší chůzí). Hned vedle něj jsme objevily Carrefour, dost veliké nákupní centrum (podle billboardů s 53 obchody, ale tolik se jich určitě nevešlo jen do jednopatrového obchoďáku). Koukaly jsme tam spíš po potravinách, jelikož jsou zde nejlevnější ze všech obchodů a nakonec jsme si koupily pánvičku, teflonovou, jenom za 4 €, aby bylo na čem smažit :-). Také na ní byla nalepená etika s jakoby českým "Nepfiilnavý povrch" :-D To si teď můžeme smažit od rána do večera, třeba jako Frantíci, co si o půlnoci hodí na olej kilo hranolek a jsou spokojení, fuuj :-)

Obrázek na zdi v Angouleme – autorem je André Juillard